Mrtví po morových epidemiích přibývají doslova geometrickou řadou. Není, kam je ukládat. Jinde zase zabírají hřbitovy spoustu místa na okrajích měst, která expandují dál do okolí. Co s kostmi mrtvých? Začínají se rodit kostnice. Dnes se stávají oblíbenou, i když trochu morbidní turistickou atrakcí. Na jednu velmi originální narazíte v rakouském Hallstattu.
Příliš malý hřbitov
V době svého vzniku kostnice představují pragmatické řešení problému, co s velkým množství ostatků zemřelých. Jak s nimi důstojně a s pietou naložit. V současnosti se kostnice po celém světě stávají žádaným výletním cílem. Najdete v nich opravdu zajímavé artefakty. V rakouském Hallstattu kostnici zakládají v kapli svatého Michala už v 12. století, protože na zdejší malinký hřbitov se kosti zkrátka už nevejdou a rozšířit jeho plochu není kam. Vždy po cca 15-20 letech proto hrobník otevře hrob. Kostra skončí za městem v horách, lebku vybělí slunce a pak ji malíř opatří jménem zesnulého a pěknou květinovou výzdobou v podobě věnce. Na tohle zvláštní umění se můžete do Hallstattu zajet podívat.
Splní lidem přání
Pikantní je, že se tento zvyk praktikoval ještě donedávna. Poslední lebka v kostnici skončila v roce 1995. Stalo se tak na osobní přání ženy, zemřelé v roce 1983, která sama chtěla, aby se její lebka do Domu kostí dostala. V současnosti už zdejší rodáci nechávají svoje ostatky zpopelnit, v dobách minulých ale byla kremace zakázána. Pokud by ale někdo z místních chtěl, aby se jeho lebka po smrti do kostnice dostala, může toto přání vyslovit a bude mu splněno.
Poněkud morbidní rodokmen
Stále je tu k vidění asi 1200 lebek. Z tohoto množství je jich 610 pomalovaných ručně a zároveň roztříděných do rodinných skupin. Můžete tak vidět v kostce rodokmen, který má trochu zvláštní podobu. Malování na lebku se zde ale neprovádělo od začátku, tato tradice odstartovala až v roce 1720. Rakousko se chlubí ještě dvěma kostnicemi, kde se malují lebky, a to ve svatém Floriánu se 6 000 lebkami a eggenburská kostnice pyšnící se 5 800 kousky. Originality a umu těch hallstattských ale nedosahují.
Zdroje: Salzkammergut, Smithsonianmag
