Když nějaká restaurace získá michelinskou hvězdu, znamená to opravdové terno. Spoustu labužníků to přiláká k její návštěvě, i když ceny bývají vysoké. Kdy, kde a proč se ale michelinský průvodce objevil a jakou má za sebou historii?
Normální je zaplatit
Francouzští majitelé továrny na pneumatiky, bratři André a Edouard Michelinové, vydají v roce 1900 nákladem 35 tisíc výtisků svého průvodce pro motoristy. Obsahuje třeba seznam čerpacích stanic, ale i tipy, kde se dá najíst a přespat. O čtyři roky později už nabízejí svoji knížku v Belgii a poté ve Velké Británii. Jenže zájem o ni stoupá jenom pomalu. Bratři naštěstí brzy pochopí, v čem je jádro pudla. Knížku nabízejí zadarmo, a proto nevzbuzuje příliš mnoho důvěry. Lidé nevěří, že by mohla obsahovat nějaké opravdu věrohodné a ověřené tipy. Zkrátka, pokud je něco kvalitní, je normální za to zaplatit. Proto už od roku 1920 se za jejich rady platí, a to sedm franků.
Popularita raketově roste
Pořád více a více prostoru v knížce, o kterou už teď konečně je zájem, zabírá sekce týkající se jídla. André Michelin se proto rozhodne vytvořit komisi na posuzování kvality jídla a restaurací. Poprvé se hvězdičkové hodnocení objevuje v průvodci na rok 1926. Pět let poté se obal knížky změní z modrého na typickou červenou a už jsou zde i dvě nebo tři hvězdičky. Jedna označuje velmi dobrou restauraci, dvě restauraci s vynikající kuchyni, kam se stojí za to podívat a tři už podnik s opravdu výjimečnou kuchyni. Časem přibývá hodnocení Biba, podle maskota firmy, muže Bibenda složeného z pneumatik. Jeden až pět příborů charakterizuje restauraci ve škále od příjemného až po luxusní podnik. Roku 1933 už se hvězdičkami pyšní 23 francouzských restaurací a popularita průvodce stoupá.
Zdroje: guide-michelin.com
