Původní stavbu postavil umajjovský vládce ʿAbd ar-Raḥmān I. v letech 784–786 s přístavbami v 9. a 10. století, které zdvojnásobily její velikost, čímž se nakonec stala jednou z největších posvátných staveb v islámském světě. Půdorys dokončené budovy tvoří obrovský obdélník o rozměrech 180 x 130 metrů, tedy o něco méně než bazilika svatého Petra v Římě.
Přibližně jednu třetinu této oblasti zabírá Patio de los Naranjos („Dvůr pomerančů“) a ambity, které jej obklopují na severu, východě a západě. Procházíme-li nádvořím, vstupuje se na jihu do hluboké svatyně, jejíž střechu podpírá les sloupů z porfyru, jaspisu a různobarevných mramorů. Asi 850 pilířů rozděluje tento interiér na 19 uliček ze severu na jih a 29 z východu na západ, přičemž každá řada pilířů podpírá řadu otevřených podkovovitých oblouků, nad nimiž je umístěna třetí a podobná vrstva.
Nejkrásnější výzdobu v celém komplexu najdeme ve třetím mihrábu neboli modlitebním výklenku, malém osmibokém výklenku zastřešeném jediným blokem bílého mramoru, který je vytesán do tvaru mušle a má stěny vykládané mozaikami v byzantském stylu a zlato.
Od roku 1236 sloužila bývalá mešita jako křesťanská katedrála a její maurský charakter byl změněn v 16. století postavením v interiéru centrálního hlavního oltáře a křížového chóru, četných kaplí po stranách rozlehlého čtyřúhelníku a zvonice 90 metrů vysoko na místě starého minaretu.
zdroj: architecturaldigest, smarthistory, britannica
