V drsné krajině jižního Islandu, asi 110 kilometrů východně od Reykjavíku, se tyčí jedna z nejaktivnějších sopek ostrova. Místní jí říkají Hekla – jméno, které Islanďané dodnes dávají některým svým dcerám. Jenže tato dívka je nevyzpytatelná a nebezpečná. Od doby, kdy Vikingové poprvé stanuli na islandské půdě, vybuchla nejméně dvacetkrát a její erupce často zásadně měnily ráz okolní krajiny i životy tamních obyvatel.
Sopka, která dostala jméno podle svého vzhledu
Název Hekla v islandštině znamená kápě nebo plášť s kapucí. Když se podíváte na její majestátní siluetu, snadno pochopíte proč. Vrchol sopky je často zahalen mraky a mlhou, která připomíná kapuci přehozenou přes její štíhlé tělo. Během zimních měsíců, kdy je pokryta sněhem, tato podobnost ještě více vyniká.
Sopka se táhne v délce zhruba 40 kilometrů a její nejvyšší bod dosahuje výšky 1491 metrů nad mořem. Její štíhlý, protáhlý tvar je důsledkem opakovaných erupcí podél trhliny v zemské kůře.
Pro Vikingy brána do pekel
„Na severu, na ostrově Islandu je hora, kterou nazývají Heklafell. Tam duše zatracených mizí bez návratu. A právě tam leží brána do pekla.“
Takto popsal Heklu ve 12. století mnich a kronikář Herbert z Clairvaux ve svém díle Liber De Miraculis. Jeho slova jen posílila pověst, která Heklu provázela od dob prvních severských osadníků. Středověcí Evropané byli přesvědčeni, že právě zde sídlí duše zatracených a že skřeky, které se ozývají během erupcí, jsou nářky duší trpících v pekle.
Islandské ságy vyprávějí, že když Hekla v roce 1104 poprvé vybuchla, byla to událost tak děsivá, že ji místní považovali za znamení konce světa. Podle vikingských legend bylo možné pozorovat, jak koně s černými jezdci míří do nitra hory a zpět. Přiváželi a odváželi duše zemřelých.
Erupce, které měnily dějiny
První písemně zdokumentovaná erupce Hekly v roce 1104 byla jednou z nejničivějších. Soptila nepřetržitě téměř rok a zničila více než dvacet farem v okolí. Popel z této erupce byl nalezen dokonce ve Švédsku a Norsku, tisíce kilometrů daleko.
Jedna z nejznámějších erupcí přišla v roce 1300, kdy došlo k tak masivnímu výbuchu, že popel zatemnil slunce na celém ostrově po dobu několika dní. Lidé věřili, že nastává Ragnarök – severský konec světa.
Obzvláště ničivá byla i erupce v roce 1766, která trvala dva roky. Lávové proudy se rozlily do vzdálenosti téměř patnácti kilometrů od sopky a zničily veškerou vegetaci v okolí. Sopečný popel zamořil pastviny a způsobil hromadný úhyn hospodářských zvířat, což následně vedlo k velkému hladomoru.
V průběhu dvacátého století se Hekla probudila dokonce pětkrát – v letech 1947, 1970, 1980, 1991 a 2000. Erupce v roce 1947 byla nejmohutnější v moderní dějinách a trvala přes rok. Gigantický sloup kouře a popela dosáhl výšky až 30 kilometrů. Poslední erupce v roce 2000 způsobila ohrožení letecké dopravy.
Jedním slovem: Nepředvídatelná
Co činí Heklu obzvláště nebezpečnou, je její schopnost vybuchnout bez varování. Zatímco většina probouzejících se sopek dá o sobě vědět dny, někdy dokonce týdny před erupcí, Hekla prozradí svoje záměry jen hodiny předem.
Islandský vulkanolog Sigurður Þórarinsson k tomu vtipně poznamenal: „Hekla je jako nevypočitatelná žena – nikdy nevíte, kdy vybuchne a jak dlouho to bude trvat.“
Život ve stínu sopky
I přes svou dramatickou historii a nepředvídatelnost je i dnes Hekla oblíbeným cílem turistů. Odměnou za náročný výstup na její vrchol je dechberoucí výhled na okolní krajinu vytvořenou ledovci a sopečnou činností.
Zdroj: Icelandic Volcanoes, Nordic Names, Visit Iceland, Smithsonian Institution, Iceland Magazine
